Czech open
Ve dnech 6. - 8. září proběhl v Ostravě 14. ročník turnaje světového poháru Czech open. Turnaje se zúčastnilo celkem osmnáct Čechů.
Blíží se konec nominace na Letní paralympijské hry 2020 v Tokiu. Proto jsem do Ostravy jel o čtyři dny dříve a každý den ještě trénoval. Bylo třeba si zvyknout na halu. V každé létá míček jinou rychlostí a také se díky rozdílným typům podlahy pohybuje vozík za stolem trochu jinak. Mnohdy o správném úderu rozhodují zlomky vteřiny.
V mé skupině postižení TT2 bylo přihlášeno celkem 18 hráčů rozdělených do pěti skupin. Byl jsem nasazen jako jednička ve třetí skupině. Skupinou jsem prošel relativně hladce a potvrdil pozici jedničky ve skupině. Díky vítězství ve skupině jsem postoupil rovnou do čtvrtfinále. Zde na mě čekal šestý hráč světa Slovák Riapoš. Mnohokrát jsme jeden druhého připravili o medaile na velkých turnajích (ME, MS, LPH). Například mě vyřadil v Číně na MS a já jeho zase na paralympiádě v Riu, kde obhajoval zlato z Londýna. Proto naše zápasy bývají velmi napínavé. Tentokrát jsem na tom byl herně lépe já a s výsledkem 3:0 byla jistá medaile. Postoupil jsem do semifinále. Bohužel proti dalšímu Slovákovi Ludrovskému jsem ve vyrovnaném zápase prohrál 1:3 a turnaj jednotlivců pro mě končil bronzem.
Soutěž družstev jsem odehrál tradičně s Martinem Zvolánkem. Týmové soutěže se hrají do dosažení druhého bodu. První v pořadí je čtyřhra, následuje dvouhra a při rovnosti bodů následuje rozhodující dvouhra.
Do družstev nastoupilo celkem 12 týmů ve čtyřech skupinách. Naše nasazení bylo ve třetí skupině na pozici jedniček. Tu jsme až na malé zaváhání (Martin prohrál dvouhru) proti Francouzko – maďarské dvojici obhájili. Postoupili jsme tedy z prvního místo mezi osm nejlepších. O postup do nejlepší čtyřky jsme změřili síly s Italsko – chorvatskou dvojicí. Čtyřhru jsme až na jeden set ovládli. Pak Martin s cílem ukončit zápas nastoupil na Itala, ale ve velmi napínavé hře prohrál. Za stavu 1:1 na zápasy jsem nastoupil k rozhodujícímu bodu, který byl nakonec připsán nám. Měli jsme tedy jistotu bronzu. Bohužel to bylo maximum, čeho jsme dosáhly. V zápase o finále na nás totiž nastoupili Korejci a naši cestu turnajem hladce ukončili.
S výsledky turnaje jsem spokojený. Ani ne kvůli medailím. O ty mi zase tak nešlo, i když vždy potěší. Hlavním cílem bylo neprohrát zápas s někým, kdo by mi sebral hodně bodů ze světového žebříčku. To by mi mohlo dost zkomplikovat nominaci na paralympiádu. Vzhledem k tomu, že je to možná má poslední, byl bych velmi nerad.
Nominace začala v lednu letošního roku a končí až v březnu 2020. Pro nominaci do Tokia musím splnit několik podmínek. Hlavní je účast na čtyřech turnajích světového poháru. Další podmínkou je účast na mistrovství Evropy nebo jednoho kola světového poháru na jiném kontinentu. Účast na těchto turnajích je nejdůležitější. Mohu být světovou jedničkou, ale bez správného počtu turnajů nikam nejedu. Další je pozice na světovém žebříčku. Do Tokia jede v mé skupině postižení celkem 18 hráčů ze světového žebříčku. Prioritní jsou vítězové kontinentů (5). Další možnost je, že bude do března vyhlášen jeden turnaj, jehož vítěz se také nominuje (1). Nominováni budou také hráči, kteří budou na konci března do osmého místa (8). Dále má pořádající země nárok na dvě divoké karty (2) a poslední jsou klasické divoké karty pro ostatní (2). Z toho vyplívá, že hráč, který je do osmého místa žebříčku má nominaci jistou. Jisté by bylo také, kdybych vyhrál mistrovství Evropy.
… a nebo musím být Japonec…
